Dopis na rozloučenou
Drahá Veroniko,
já vím, že ti jen ubližuji. Nechci aby ses trápila. A ty to taky víš, neříkej že ne. Pamatuješ, když jsme se poznali? Byla teplá letní noc, a ty jsi měla na sobě ty rudé šaty, co jsem měl tak rád. Stáli jsme proti sobě, dívali se na sebe neschopni slova, jako omámeni svitem hvězd. A mě v tu chvíli nenapadlo nic jiného než ti říct jak krásně dnes svítilo slunce. A ty ses smála, pořád ses jen smála tomu co jsem říkal. A za to jsem tě vždy miloval. Za ten tvůj krásný úsměv, který jsi mi poslala když mi bylo nejhůř.
I když umřel náš maličký Tom, ty ses na mě smutně usmála a já věděl, že to nesmím vzdát. Byl tak nemocný a ty jsi přesto věřila, že se uzdraví. Měl jsem věřit s tebou a třeba by ještě žil! Doteď si vyčítám svoji neschopnost ti pomoci.
Když jsem potom přišel i o tu skvělou práci v bance, ty si mě uklidňovala, že se to spraví že si najdu jinou práci. Já ti opět nevěřil. Jenže potom jsi přišla o práci i ty a byli jsme na mizině. Ty jsi zase byla tou silnější. Říkala jsi, že vždycky může být ještě hůř. A znovu jsi měla pravdu - bylo ještě hůř.
To když nám exekutor zabavil vše cenné co v našem domě ještě bylo. Ty jsi brečela kvůli náušnicím po mamince a já ti naivně řekl, že koupíme jiné. Jenže to bychom si nejdřív museli najít alespoň nějaké peníze na pořádné živobytí natož na náušnice, ale ty jsi pořád doufala, že se to všechno jednou obrátí. Doufala jsi, že budeme šťastná rodina že budeme mít spoustu dětí i peněz, nějaký ten domeček nejlépe u moře, hodné sousedy a dobrou práci. Nikdy jsem nechápal tvůj přehnaný optimismus, ale pomáhalo mi to přežívat bez větších depresí.
Nikdy bych nevěřil, že část tvého bájného snu se někdy splní. A přeci si znovu otěhotněla. Byl to pro mě šok. Poslal jsem tě na potrat. Vím, byla to ta největší chyba, jakou jsem kdy udělal. Chápu, že si to neudělala a radši mě opustila. Proč jen jsi ale musela odjet tak daleko. Myslím, že už tě asi nikdy neuvidím. Vždyť ani nevím, kde jsi a jestli to dítě žije. Je to kluk nebo děvče? Máte vůbec co jíst? Jsi v pořádku?Neztratila jsi svůj věčný optimismus?
Tohle už se nikdy nedozvím. Můžu jen doufat. Díky mé vlastní blbosti jsi mě opustila a s tebou mě opustila i chuť dále žít. Poslední měsíc upadám do čím dál větších depresí. Nevím jak žít dál bez peněz a bez práce a hlavně bez tebe! Chci jen abys věděla, že jsem tě vždy miloval a nechtěl jsem ti nikdy ublížit.
Tvůj ,jak ty říkáš, nenapravitelný pesimista.
P.S. Oběšencovo lano nosí štěstí...